Lišila jste se jako dítě od svých vrstevníků tím, že jste si víc pamatovala? Ve škole jsem dostávala nejlepší známky, účastnila jsem se matematických, přírodovědných i literárních olympiád, takže v tomto směru jsem asi podávala lepší výkon. Ale dobrá známka automaticky neznamená inteligenci.
Jak jste hrála třeba pexeso?
Tam jsem neviděla větší rozdíl. Děti jsou úplně jinak nastavené než dospělí, nemají tolik vnitřních blokád, aby se bály, co si o nich budou ostatní myslet, když si nezapamatují první dvě dvojice. Jsou hravé, a navíc jejich mozek je v plném mentálním rozkvětu. Nejspíš i proto jim jde pexeso lépe.
Kdy jste se o paměť začala zajímat víc?
Mozek mě vždycky fascinoval. Bratr je neurochirurg, doma jsme mluvili o tom, co naše hlava dokáže. Šest let jsem studovala všeobecné lékařství, tři roky jsem pracovala jako vědecký pracovník. Pak jsem ale poznala svého budoucího manžela, který mi poprvé předvedl paměťovou ukázku.
Tomu říkám originální způsob balení!
No jo, vlastně mě na to sbalil… Přitom já se cizincům vždycky tak bránila. Měla jsem stopku: Ten je tady z různých důvodů, ale určitě ne z nějakých vědeckých. Ale ta paměťová ukázka mě nadchla! Během našich rozmluv jsem pak poznala, jak podobně máme nastavené hodnoty. Rok a půl jsme pendlovali, až nastala fáze, kdy bylo potřeba se rozhodnout, co dál. Manžel do Česka nechtěl, tak jsem kývla, že půjdu do Mnichova. Všechno jsem tu opustila a začala úplně od nuly. Vždyť já tenkrát neuměla ani německy! Nejdřív jsem komunikovala jen v angličtině a pak jsem začala studovat němčinu. Postupně jsem si tam našla svoji skupinu lidí a začala jsem se věnovat paměťovému tréninku.
Bylo těžké opustit rodinu a medicínu?
Rodičům to asi rvalo srdce, ale fandili mi. A abych byla upřímná, lékařkou jsem být zase tak moc nechtěla. Zažila jsem tolik Vánoc, kdy tatínek nebyl doma, protože sloužil v nemocnici. Koukala jsem se do oken protějších domů a říkala si, jak tam asi slaví. Viděla jsem, jaká je doktořina řehole, a podvědomě si říkala, že bych možná mohla jít i jinou cestou. Bavilo mě cestování, fascinovaly mě jazyky.
Pak jsem se potkala se svým mužem a jeho paměťovou ukázkou. To už tak v životě bývá, že se člověk dostane ve správný čas na správné místo a věci se začnou dít. Sice nepracuju v nemocnici, ale mnohokrát jsem využila a využívám svých poznatků z neurovědy ve své profesi. Podstupovali jsme i různé testy, vědci nám dali sondy na hlavu a sledovali, co se v našem mozku děje. Takže pořád to s tou medicínou souvisí.
paměťová expertka (53)
|
Jaké disciplíny jsou v paměťovém sportu?
Je jich deset. Například zapamatovat si abstraktní vzorce. Nebo co nejvíc fotografií s přesným jménem i příjmením – jde o mezinárodní soutěže, takže včetně asijských jmen, která nejsou pro našince právě jednoduchá. Jedna z nejtěžších disciplín je pamatovat si slyšené, protože u většiny lidí není akustický kanál tak silný jako ten vizuální.
Která disciplína vás bavila?
Binární čísla, tedy kombinace mnoha nul a jedniček, a to v řádech tisíců. Musíte je v hlavě převést do decimální soustavy (běžná číselná soustava založena na číslech 0–9, pozn. red.). Do paměti si však nakonec pro to decimální číslo uložíte obraz a ten při vypisování zase převádíte zpět do binární formy. Nejvíc se mi v soutěži podařilo si za půl hodiny zapamatovat tisíc šest set dvacet šestimístných binárních kódů. V domácím tréninku to bývalo ještě víc.
Narazila jste někdy na limity své paměti?
Když jsem s paměťovým tréninkem začala, šel nárůst mého výkonu ohromně nahoru. Zlepšovala jsem se o sto i dvě stě procent za měsíc. A pak jsem se z ničeho nic zasekla. Zapamatovala jsem si sto osmdesát číslic a nemohla se přes všechnu snahu posunout. Byla jsem zmatená, frustrovaná. Manžel mě uklidňoval, abych vydržela a trénovala dál, že v mozku se pravděpodobně něco děje, přenastavuje. A ono se to za měsíc opravdu zase pohnulo. Pak jsem se dostala ke dvě stě dvaceti číslicím a zase se to zastavilo. Bylo potřeba opět vytrvat a v domácím tréninku jsem potom dosáhla dokonce dvě stě čtyřiceti zapamatovaných číslic.
To byste si mohla vydělávat hazardem! Napadlo vás to někdy?
Asi bych měla šanci v karetních hrách. Mnohonásobný světový mistr v paměťových schopnostech Dominic O’Brien vyprávěl, že je v kasinech v Las Vegas na černé listině. S manželem jsme byli kdysi pozváni vést semináře na zámořské lodi, kde bylo i kasino, a my jsme měli zákaz v něm hrát. Byla jsem se podívat v kasinech v Las Vegas a v Macau – je neuvěřitelné, kolik lidí má touhu se takto realizovat. Já k tomu nikdy netíhla.
Proč jste se rozhodla paměťový sport opustit?
Kamarádi mi říkali: Počkej, až budeš mamina, bude se ti hůř pamatovat, se soutěžemi bude utrum. Nevěřila jsem tomu, ale pak jsem na vlastní mozek poznala, že je to pravda. Mimo jiné je to zřejmě spojené i s tím, že nejdete do tak hlubokého spánku, protože jste pořád připravená, kdy dítě zabrouká. Aby si mozek dobře pamatoval, potřebuje dostatečný a kvalitní spánek. Ale ono se to pak zase srovná. V roce 2007 jsme odletěli na mistrovství světa do Bahrajnu. Manžel se tam stal světovým paměťovým mistrem, já vicemistryní.
Váš manžel se nedávno stal seniorským paměťovým mistrem. Neláká i vás pustit se do toho znovu?
Strašně ráda bych se zúčastnila, ale dvě děti, z toho jeden syn výkonový sportovec, práce v několika zemích, spousta klientů… V současném nastavení bych na intenzivní trénink neměla čas. Aspoň jsem tedy manžela podpořila, jak jen jsem mohla.
U vás se asi nestává, že by muž zapomněl na výročí nebo narozeniny, že?
To opravdu ne, on je v tomto skvělý. Když ovšem nastanou nějaké náročné diskuze, a že my hodně diskutujeme, musím si hodně pamatovat. Protože on si to pamatuje také a při argumentování ho zkrátka neobejdu.
Zapomenete v běžném životě tu a tam něco?
Jsem normální smrtelník. Když půjdu proti pravidlům toho, co lidská paměť potřebuje, i mně se může stát, že bych zapomněla. Snažím se aktivně předcházet situacím, kde paměť nejčastěji selhává, a vytvářím jí co nejlepší podmínky pro kvalitní zapamatování.
Co tedy lidská paměť potřebuje?
Jak jsem říkala, naprostý základ je spánek. Dále potřebuje koncentraci. Někdy se lidé chlubí, jak zvládají multitasking. Ale paměť nesnáší tříštění pozornosti! To je velkým problémem naší doby, a s tím za mnou také klienti často přicházejí. Můžou za něj i digitální média – tady zapípá mobil, tam hodinky, chvilku koukáte na video, pak se snažíte něco naučit a do toho na vás někdo mluví nebo hraje rádio. Žádný div, že si lidé stěžují, že se nedokážou koncentrovat na učení nebo práci. Navíc některé informace dostávají v digitální formě, některé v písemné, něco mají na mobilu, do toho část v e-mailu… A když to potřebují, nevědí, kde hledat. I to svým způsobem narušuje koncentraci a stojí to cenný čas. Paměť nemá chaos ráda, libuje si v pořádku, systému a jasné struktuře.
Co vedle chaosu a nedostatku spánku paměť ještě nemá ráda?
Největším zabijákem mozkových buněk jsou alkohol a drogy. Pak samozřejmě dlouhotrvající stres, ten zase ničí kreativitu. Když jste pod chronickým tlakem, ať už časovým, nebo psychickým, a neumíte s ním zacházet, nic moc kreativního nevymyslíte. Při nadměrném stresu naše tělo vyplavuje inhibitory, které v mozku blokují buňky na úrovni krátkodobé paměti. V tu chvíli nemáte možnost ukládat informace a zároveň k těm uloženým nemáte přístup. V extrémní situaci, třeba při autonehodě, je tělo pod takovým náporem stresových hormonů, že se u někoho cesty k paměti zavřou, takže pak třeba ani nedokáže podat první pomoc.
Podle různých testů vidím, že paměťový výkon se za poslední roky obecně snížil.
Paměti nedělají dobře ani silné emoce, například intenzivní zamilovanost nebo takové to nabuzení při videohrách, kdy tělo vyplaví extrémní množství aktivujících látek. Ale i obrácený emocionální stav, jako je znudění, kdy vás nic nebaví, do ničeho se vám nechce, nemáte motivaci, vaši paměť nepodporuje. Existuje takzvaný Yerkes-Dodsonův zákon, který říká: Najdi si takové podmínky, aby ses dostával do středu emocionálního nastavení. Prostě zlatá střední cesta. A pak samozřejmě paměť nemá ráda nadměrné rušivé vlivy prostředí, ať už vizuální, nebo akustické. Existuje další spousta vlivů na koncentraci a paměť.
My doma vedeme spor: Já potřebuju na práci nebo učení klid, manžel nedá bez sluchátek ani ránu. Rozsoudíte nás?
Dlouho se říkalo, že Mozartova hudba je dobrá na učení. Podle mého názoru a zkušenosti je k tomu vhodná jakákoli klasická nebo uvolňující hudba, která dostane mozek do frekvencí, v nichž se zklidníme. Kdybych ale potřebovala být kreativní, pustím si hudbu, která mi dá energii a přivede mě na nové myšlenky. V mém případě by to byla má oblíbená kapela Imagine Dragons. Co bych ale na učení určitě nedoporučila, je hudba, kde rozumíte zpívanému textu. Tam už jde o multitasking a tříštění pozornosti, o kterém jsme mluvili.
V jakých podmínkách se dobře učí vám?
Já jsem vždycky potřebovala svůj klid. Při přípravě na zkoušky jsem nosila „chytrý svetr“. Když mi ho táta věnoval, řekl: „To není jen obyčejný svetr, to je chytrý svetr. Když si ho oblékneš, bude se ti lépe učit.“ To je příklad asociativního a emocionálního nastavení, které vás dokáže naladit na to, že se učíte snadněji. Takže já měla na učení ráda ticho. Kdežto bratr, když studoval medicínu, si občas pouštěl do sluchátek i heavy metal. Zřejmě jiné asociativní a emocionální naladění.
Vy jste o návratu do lékařského pláště nikdy neuvažovala?
Jeden čas ano, ale spousta lidí mi říkala: Máš fantastické a přínosné téma pro lidi, taky je to díra na trhu, zůstaň u toho. Rozhodla jsem se, že budu své znalosti předávat dál.
Co konkrétně děláte?
Pracuju jako mezinárodní speaker, lektorka a trenérka se zaměřením na zefektivnění učebního procesu. Vedle hlavních témat, jako jsou paměťové techniky, koncentrace a optimalizace učebního procesu, se věnuju i mentálnímu koučinku se zaměřením na seberozvoj, stress management, techniky harmonizující nervový systém a komunikaci... Pracuju s lidmi z byznysu, studenty a výkonnostními sportovci.
Nevím jak v Německu, ale v Česku se s kouči roztrhl pytel.
V dnešní době narůstá počet lidí, kteří jsou sice psychicky zdraví, ale na některé náročné fáze života potřebují podporu odborníka, certifikovaného nebo diplomovaného kouče či psychoterapeuta. V Německu funguje už spoustu let množství koučů a psychoterapeutů, kteří jsou ale značně vytíženi. Získat u nich volné termíny je náročné – už to o něčem vypovídá. Přesto je potřeba upozornit na to, že se z koučování někdy stává trochu zprofanovaná profese.
Takoví samozvaní kouči ale dost riskují. Například u některých hodně inteligentních lidí bývá obtížné rozeznat, zda věci ještě připsat jakési genialitě a kdy už jdou směrem k psychické úchylce. Kouč by měl mít na podobné věci nastavené vnímání a také psychologický výcvik. Přece pracuje s lidskou duší! A zároveň mít brzdu, kdy řekne: Toto už nespadá do mých kompetencí, to je na psychologa. Protože jinak riskuje, že může koučink přešvihnout, klient od něj odejde a nedejbože si může i něco udělat. Studovala jsem medicínu, v jejímž rámci jsem si prošla psychologií i psychiatrií, k tomu mám za sebou několik let studia mentálního koučinku, který jsem zakončila zkouškami, licencemi a diplomem. Pořád jsem ale hodně obezřetná, a když mám pocit, že je klient na hraně, radím se s psychology.
Jak se dá ta hrana rozeznat?
Jedním z hlavních úkolů kouče je řešit náročné situace tady a teď a ve směru do budoucna. Ale někdy se v hlavě klienta můžou objevit nějaké myšlenkové mustry z dětství, které se neustále opakují a vedou ho do silných bezdůvodných strachů, depresivních nebo úzkostných stavů – pak patří do rukou psychologa nebo v těžších případech psychiatra.
Když s manželem diskutujeme, musím si hodně pamatovat, protože on si pamatuje také.
Na co bych se měla při výběru kouče zaměřit?
Měl by mít diplom nebo certifikaci. Asi nejvyšší záštitou je ICF – International Coaching Federation. Dále minimálně rok výcviku se supervizorem či mentorem, který mu předkládá k analýze praktické příklady a upozorňuje, na co si dávat pozor. Plus už zmiňovaný psychologický výcvik.
Jak se vám v začátcích podnikání dařilo?
Ten vzestup byl raketový! Přispěl k tomu i fakt, že média téma paměti a učení zajímalo. V současnosti po něm poptávka opět stoupá. Lidi začínají vnímat úpadek kognitivních schopností, zřejmě jako následek dlouhodobého používání mobilních telefonů a nově i umělé inteligence.
Na toto téma se vás lidé asi hodně ptají.
Jistě. Ale já jsem opatrná v rozšiřování informací, u kterých ještě nemám dostatek zkušeností. A v tomto případě si myslím, že většina z nás nemá dostatek zkušeností. Podle různých testů ovšem vidím, že paměťový výkon se obecně za poslední léta snížil. I účastníci mých seminářů mi potvrzují, že si mnohem hůř pamatují, že těkají. Na to, jaký dopad na naše kognitivní schopnosti mají digitální média, cíleně upozorňuje neurovědec a psychiatr Manfred Spitzer (v Česku jsou k dostání jeho knihy Kybernemoc a Digitální demence).
Kvůli navigačním systémům se přestáváme orientovat v prostoru. Mobilní telefony nám sice rozvíjejí schopnost jemné motoriky, ale máme potíže zapamatovat si něčí číslo. Jakmile totiž ukládám do digitálního média informaci, zbavuju se zodpovědnosti. Paměti tím dávám zprávu: Aha, tady proběhl rozhodovací proces, je to ochráněno, nepotřebuju a nebudu si pamatovat. Jenže když mozek, v tomto případě konkrétně paměť, není stimulována a trénována, zakrňuje.
Není to sebeobrana? Protože informací se na nás valí čím dál víc.
Máte pravdu, ten nápor je ohromný. Říká se, že upadáme inteligenčně. Ale na druhou stranu, když si vezmete, jaké ohromné množství informací musí dnešní mladí zvládat! Vývoj mozku za posledních stovky let ještě neudělal tak obrovský skok, abychom na to byli připraveni. Takže ano, ztrácíme schopnost pamatovat si třeba zrovna ta čísla. Kdybychom ale mozek rozdělili na políčka, neznamená to, že políčko, které pracuje s číselnými informacemi, bude ležet ladem. Mozek je úžasný a okamžitě neuronové struktury a propojení začne využívat na něco jiného. Je totiž neuroplastický – schopný adaptovat se na nové podmínky.
Takže můžu svůj mozek cíleně omladit?
Nedokážete ho asi dostat do fáze, kdy jeho kvality rostou, což se děje zhruba do pětadvacátého roku života. Ale určitě proces zapomínání můžete zbrzdit tím, jak pracujete se stresem. Zda jste nastavená vidět věci pozitivně a jako šanci, nebo naopak. Jaký styl života vedete – jak jíte, jestli sportujete… Všem klientům říkám, jak nesmírně důležitý je pro mozek pohyb. Sama se snažím, abych aspoň pětkrát týdně sportovala.
Vy jste hodně disciplinovaná, že?
Myslím si, že jsem. Možná i ta německá mentalita k tomu dopomohla. Když se chcete v životě dostat dál, máte různé cesty podle toho, jakou razíte životní filozofii. Někdo si zvolí pohodovou cestu a k cíli se dostane třeba za delší dobu. Já někdy jedu víc na výkon, chci se k cíli dostat rychleji, ale musím k tomu vynaložit víc vůle. Někdy zase volím neobvyklou a kreativní cestu. Mám ráda poznávání a náš život je časově omezený.
V mozku je až sto miliard mozkových buněk – neuronů. To je podobné množství, jako je hvězd v naší galaxii! Je neuvěřitelné, kolik toho tato kilo a půl vážící hmota dokáže.
Vedla jste tak i své děti?
Ano. Ale protože jsme s manželem oba velmi disciplinovaní a máme silnou vůli, věděli jsme, že to nesmíme přehnat. V některých směrech jsme se drželi hodně zpátky. Ono se totiž lehce může stát, že se to přešvihne a ten tlak pak působí na děti jako silný stresor. Díky tomu, že manžel je velmi komunikativní a že je pro nás důležitá i emoční a empatická stránka výchovy, vzájemně jsme se kontrolovali, aby toho tlaku nebylo příliš. Hodně s dětmi o všem otevřeně mluvíme, máme moc hezké vztahy.
Dědí se paměťové schopnosti?
Dobrá otázka. Určitě ano, ale i s trochu horšími dispozicemi pak můžete pracovat a posouvat se. Dám vám příklad: Pokud se rozhodnete skákat do výšky, vyberete si styl a ten trénujete. Jestli vám stačí skákat flopem, v pořádku. Ale pokud se rozhodnete pro vyšší výkon, tak paměťové techniky vám nabízejí ke skoku tyč.
No jo, ale někdo má třeba delší nohy a menší zadek.
Krásně jste to řekla – já zbožňuju analogie! Někdo prostě má genetickou predispozici takovou, že paměťový výkon u něj přijde rychleji. A někdo potřebuje trochu víc na paměti zapracovat na delší časový úsek, než se paměť pohne nahoru. Takže geny hrají důležitou roli. Toto téma je filozofické, psychologické, biologické… Něco jsou geny a něco výchova, ale není jisté, jak je to procentuálně zastoupené. O mozku toho pořád ještě spoustu nevíme. Možná i proto, jak je tajuplný, mě nepřestává fascinovat. Vědci mu říkají nasáklá houba, protože je ze tří čtvrtin složený z vody. Přitom je v něm až sto miliard mozkových buněk – neuronů. To je podobné množství, jako je hvězd v naší galaxii! Je neuvěřitelné, kolik toho tato kilo a půl vážící hmota dokáže.
