Můj nejmladší už je stejně velký jako já, za rok na mě bude zaručeně koukat shora. Roste z něj chlap, který má v hlavě věci srovnané a nepodléhá módním trendům. Naopak z nich má spíš legraci, stejně jako jeho parta kamarádů. A tak doma nemusíme bohudíky řešit ani moderní drogy z trafiky, ani každý půlrok novou genderovou identitu.
Žije pro sport, neustále si i doma trénuje karate (naštěstí ne na mně). Hlídá si bílkoviny, posiluje… Prostě ne, není to křehká skleníková květinka, o kterou by se maminka musela třást strachy. A co myslíte? Každé ráno koukám z okna, jestli si vzal čepici, protože venku pořád ještě není zas takový hic. Při odjezdu na víkend ho přemlouvám, ať si vezme teplejší boty, i když vím, že chce chodit jen v teniskách s bublinou pod patou. Když jde z nádraží, vyzvedávám ho autem, protože už je přece tma!
Zajde s batohem na nákup, dojede autobusem, kam je potřeba, a nezhroutí se, když se ztratí v davu a má vybitý mobil. Když dáme desetiletému dítěti volné ruce, budeme možná překvapené, co dokáže.
