Tušila jste, že trefíte tak silnou a němou cílovku?
Vlastně netušila. Ale použila jste přesný výraz – silná a němá. Toto téma se totiž týká nejen mnoha žen v plodném věku, řeší ho i jejich maminky a babičky. A dost málo se o něm mluví. Když jsem pátrala po nakladatelství, které by se knihy chopilo, řekli mi, že bezdětnost je těžké téma, že ho nechtějí vydávat. I když jsem měla velkou potřebu o tom všem psát, názorem nakladatelství jsem se nechala zviklat.
Co vás nakonec přesvědčilo, abyste do toho šla?
Mám ráda knihy Aleše Palána, moc se mi líbí, jak ke knižním rozhovorům přistupuje. Řekla jsem si, že on je ten pravý, který mi k tomu může něco říct. Dodala jsem si odvahy a oslovila ho. Potkali jsme se a on povídá: „Martino, to je důležité téma, které tato společnost potřebuje slyšet. Udělejte to.“ A propojil mě s vydavatelstvím Albatros Media.
Jaký byl vlastně záměr, se kterým jste knihu psala?
Především jsem chtěla vynést na světlo, že ne všechny ženy jsou tady proto, aby rodily děti. A že to neznamená, že jsou snad méně ženami. Lidé si někdy mylně dělají představy, že jsou to kariéristky nebo zoufalkyně. Ale ony to jsou úplně normální ženské! Jenom prostě nemají děti. Mají svá další poslání nebo zájmy, prospívají společnosti třeba zase jiným způsobem.
Každá z devíti žen, se kterými v knize mluvím, si našla nějakou svoji polohu. Jako Stáňa, na kterou se obracejí děti z celé rodiny, když potřebují poradit s úkolem do školy. Anebo Lucie, která jezdí s úžasným červeným stanem po festivalech. Čeká, kdo a s jakým tématem do něj přijde, zároveň v něm svojí energií udržuje prostor. A tak to přeneseně vidím i já: Nemusíme být vyloženě něčím určitým prospěšné, prostě můžeme jenom držet prostor. I to je důležité.
Ženy, které nemají děti, nejsou kariéristky nebo zoufalkyně. Jsou to úplně normální ženské.
Jak jste konkrétní ženy na interview hledala a vybírala?
Nejprve jsem oslovila dvě bezdětné spolužačky ze základní školy s tím, že bych takovou knihu ráda napsala. Když jsme si pak povídaly, jedna mi řekla: „To jsou ale otázky dost na tělo. Jsi si vědomá, že do mě hodně jdeš?“ A já si uvědomila, jak citlivé téma to je. Zároveň jsem zjistila, že když danou ženu znám, už si do jejího příběhu dávám nějaké svoje představy o tom, proč zrovna ona nemá děti. Proto jsem spolužačkám poděkovala a začala šířit mezi známými, že hledám ženy, které nemají děti a byly by ochotné o tom se mnou mluvit. Zároveň jsem vyslala i záměr tam někam nahoru do Vesmíru, že si přeju, aby šlo o ženy, které by inspirovaly jiné ženy. A ony ke mně začaly postupně přicházet.
Martina Hynková Vrbová
|
V moderátorské profesi se potkáváte s lidmi, kteří jsou zvyklí dávat rozhovory. Tady jste ale vedla dialog s neznámými ženami. Jak se vám u nich dařilo proniknout do tak niterného tématu, jakým bezdětnost bezpochyby je?
Nejprve jsme se oťukávaly. Podělila jsem se s nimi o svůj příběh: Šest let jsem nemohla otěhotnět a v té době jsem moc potřebovala hovořit s ženami, které by mi bývaly pomohly ubrat na strachu z bezdětnosti. Které by mě inspirovaly, jak život bez dětí uchopit. Ony mi nejprve vyprávěly, co jsme tak zvyklí o svém životě povídat, když se nás někdo zeptá. Je fakt, že jsem se jich taky nejdřív hodně ptala, myslela jsem, že se tak rychleji dostanu k odpovědím. Jenže pořád tam chyběl větší ponor.
Pak mi došlo, že musím vést rozhovory jinak, jaksi nenovinářsky, víc spisovatelsky. Říkala jsem jim: „Představte si váš život jako krásnou zahradu. Jsou tam místa, kde kvetou kytky. Jsou tam jiná, kde je polostín a tolik kytek tam není. Pak jsou tam úplně temná zákoutí, kde není vůbec nic. A teď mě po té zahradě proveďte. Téma je bezdětnost.“ A ony někde začaly. Nepostupovaly jsme lineárně, v časové posloupnosti, vlastně jsme procházely jednotlivá místa v té zahradě na přeskáčku. Tím se nám podařilo zaplout do hloubek, kde se možná až tak běžně nepohybují. A v těch hloubkách jsme našly odpovědi na to, proč jsou bezdětné. Bylo mi ctí a velkým přínosem to v tu chvíli prožívat s nimi.
Jak moc se vás jejich příběhy dotýkaly?
Braly mě všechny. I když některé víc. Byly tam momenty, kdy jsme brečely a navzájem si podávaly kapesníky. Sblížilo nás to. Se všemi respondentkami mám moc hezké vztahy, s některými se intenzivně vídám dál.
Tak nějak jsem očekávala na konci knihy rozhovor s vámi.
Můj příběh je načrtnutý ve zkratce v úvodu. Myslím, že takto to stačí, nechtěla jsem jako člověk, který vystupuje v médiích, na sebe strhnout pozornost. O mně ta kniha není. Stačí, že říkám, že bezdětnost je moje téma, že jsem ho žila. Je to i důvod, proč kniha vznikla.
„Žena rovná se matka, tak to přece má být. Měla to tak moje máma, babička, prababička – všechny naplnily především dané očekávání přivést na svět potomka, předat geny. Jen já selhala. Asi je se mnou něco špatně, když se mi nedaří otěhotnět.“ Tak v úvodu knihy popisujete, jakými myšlenkami jste se trýznila, když se vám ani s pomocí asistované reprodukce nedařilo počít. Jako byste měla pocit, že jste nesplnila nějaká očekávání?
Ženy, které se snaží o dítě, jsou pod obrovským tlakem vlastním i tlakem okolí. Do umělého oplodnění jdete s tím, že se miminko povede – když už se tedy nevedlo přirozenou cestou. Pokud to napoprvé nevyjde, je to obrovský náraz a je velmi náročné ho zvládnout. Něco ve vás si pak ale řekne: Teď to nevyšlo, ale příště to vyjde! A čím víc to chcete, tím je vaše snaha úpornější.
Kvůli dalším a dalším cyklům IVF (in vitro fertilizace, umělé oplodnění – pozn. red.) jsem strádala fyzicky i psychicky. Měla jsem pocit dvojitého selhání: Nejenže biologicky mi nebylo dopřáno přirozeně otěhotnět, ale ani s podporou lékařů mi to nejde. Takže co vlastně teda jsem? Co je na mně tak divného, že nemůžu mít normálně děti? Vždyť některá se na chlapa jen podívá a je těhotná! Začala jsem se hodně uzavírat do sebe. Přestávala jsem chtít o tomto tématu komunikovat.
Proč? Nepomohlo by vám spíš naopak o tom mluvit?
Když jsem se snažila, slýchala jsem takové ty dobře míněné rady, jak bych se měla chovat, aby dítě přišlo: To je tím, že moc pracuješ, odpočiň si. Ty na to moc myslíš, nemysli na to. Možná to dítě můžeš mít, ale vlastně ho nechceš, jen sis to zatím nepřiznala. Obzvlášť ta poslední byla velká podpásovka. Nad tou jsem strávila hodně času, kdy jsem samu sebe podrobovala naprosto nesmyslnému zkoumání, jestli si jen nenamlouvám, že chci být máma. Jestli to opravdu není tak, že vlastně nemám být matkou… No, měla jsem okolo toho v hlavě spoustu tanečků.
Protože je téma bezdětnosti tabu, lidé možná ani nevědí, jak reagovat.
A právě proto o tom teď mluvím. Protože vy v tu chvíli potřebujete oporu a místo toho se vám dostane rad, které vás pošlou do ještě většího smutku a bezvýchodnosti. Protáčíte se v tom a už to prostě nechcete sdílet. Nechcete další rady, které vás ve výsledku ničí. Uzavíráte se do sebe. Já jsem se jednu dobu nemohla dívat na maminky s kočárky. A když se nám do širší rodiny narodilo první dítě, měla jsem strach z návštěvy u nich. Bála jsem se, že se tam rozbrečím a nebudu k zastavení. Omluvila jsem se a oni nabídli, že přijedou za mnou. Byla jsem úplně stažená, měla jsem hrůzu z toho, že budu mít před sebou to, co nemůžu mít – miminko.
Co by tedy okolí mělo v takových případech říkat nebo neříkat?
Mělo by vědět, že žena může zažívat opravdu těžké stavy. S Blankou z mé knihy jsme došly k závěru, že nejlepší je, když se to postaví následovně: Tady a teď je to takové a jaké to bude třeba za měsíc, nikdo z nás neví. Jen hlavně žádné rady, litování nebo falešné naděje typu: Neboj, to přijde.
V této společnosti jako žena vlastně nikdy nejste „dost“. Pravidla tady nastavují muži.
Mluvíte o rodině. Kolikrát ale i jen poloznámí nebo dokonce neznámí lidé mají potřebu komentovat tak soukromou věc, jako jsou děti, jejich existence či neexistence.
Přesně tak! Kdy budeš mít děti? Kdy si pořídíte páreček? Tak do třetice všeho dobrého? Kamarádka má čtyři děti a slýchá: A nemáš těch dětí nějak moc?
Já mám dvě holky a už jsem alergická na: Neuděláte si ještě chlapečka?
Vždyť to je tak necitlivé! Dotyčný přece vůbec neví, v jakém jste věku, stavu, co vaše zdraví a partnerství… V této společnosti jako žena vlastně nikdy nejste „dost“. Ale to bychom se dostaly k pravidlům, která tu nastavují muži, a o tom náš rozhovor být nemá.
Když mluvíte o své cestě skrze snahu o dítě, zní to jako seberozvojový kurz. Bylo to tak?
Ano, otázky, které jsem si ohledně dětí kladla, mě vedly do mého nitra – jaké mám hodnoty, jaká přesvědčení? Vydala jsem se na cestu sebepoznání, absolvovala jsem různé semináře a kurzy, byla jsem tím až posedlá. Posedlá myšlenkou, že zjistím, kde je ten zakopaný pes. A že ho vykopu! I kdybych u toho měla položit život. Jak jsem tak kopala, vlastně jsem se přenastavovala i v pohledu na děti. Začala jsem upouštět od toho, že je musím mít.
Jednou jsem přišla do lékárny a všechny léky, co mi měly pomoct k plodnosti, jsem odevzdala lékárníkovi s tím, že už je nepotřebuju. Jako kdybych mu tam nechala všechnu tu šestiletou nálož, kterou jsem s sebou táhla. Ten pocit, když jsem vyšla před lékárnu, byl tak osvobozující! Už nebudu podstupovat žádné další zákroky a přijímám, že nebudu matkou. Podřídím se tomu, co mi někdo tam nahoře určil. Moje nabubřelé ego, které si myslelo, že zdolá přírodu i Vesmír, najednou splasklo a řeklo si: Tak nezdolám. Už to vím a promiň, že jsem bylo takto strašně urputné.
Ač jsme měli za sebou přípravu na adopci, když to přišlo, byl to náraz. A pak jsem dvakrát otěhotněla.
Proč se teď tváříte tak pobaveně?
Protože ten Vesmír se pousmál: Zadarmo ti to, holčičko, nedám. Co kdybys třeba ještě… já nevím… co kdybys šla do adopce, aby sis ještě víc prohrábla ta svoje přesvědčení?
Adopční proces asi hodně otestuje nejen potenciální rodiče, ale i partnerství.
Během něj se musíte s partnerem pořád ladit. Jestli přijmete dítě takové a makové, jestli s postižením a jakým… Pořád musíte být v souladu, v souhře. Protože jakmile jeden řekne „hele, toto já už nezvládnu“, tak to prostě končí.
Martina Hynková Vrbová
Po neobvyklém seberozvojovém kurzu jste tedy měla ještě takovou zvláštní párovou terapii. Jak dlouho trvala příprava na adopci?
Kurzy jsme procházeli asi rok a půl. Pak nastala fáze čekání, jestli nás přiřadí k nějakému dítěti. Protože ono se nepřiřazuje dítě k rodičům, ale rodiče k dítěti. Je to logické, přece neumístí například pomalejší dítě do akční, sportovně založené rodiny, to by byly všechny strany nešťastné. Už proto, že dítě mělo těžký start do života, se pro něj hledají ty nejlepší podmínky.
A pak vám jednoho dne zavolali…
… a i přesto, jak velkou přípravu jsme měli za sebou, to byl pořádný náraz. Navíc jsem záhy zjistila, že jsem těhotná. A pak ještě jednou. Z období, které bylo nekonečné a dlouhé – a já si myslela, že dítě vůbec nebude – jsem se během pěti let stala matkou tří dětí, aniž jsem se sotva nadechla. Už tu vytouženou mateřskou roli nesu. Neříkám, že je všechno sluníčkové, není to vždycky snadné. Ale rozhodně to stojí za to.
