Když se tak ohlédnu zpátky, vlastně to začalo už v době, když byly děti malé. Poslouchala jsem, že jsem je špatně oblékla, když jsme byli venku a začalo pršet, takže nastydly. Že jim dávám moc bonbonů, nebo zase naopak jsem moc přísná. Když donesly ze školy špatnou známku, měla jsem se s nimi víc učit, případně že jsou prostě hloupé po mně.
Ze začátku jsem nad tím jen mávla rukou nebo se zasmála, ale pak manžel začal děti nenápadně poštvávat proti mně. Když se něco nepovedlo, tak za to mohla maminka, různé narážky a posměšky byly na denním pořádku. Snažila jsem se mu vysvětlit, že takhle nebudu mít u dětí žádné slovo nebo autoritu, ale místo toho, aby to uznal, obvinil mě, že jsem vztahovačná.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Je pravda, že na rozdíl od mého muže, který je typem baviče, já jsem spíš tichá voda a držím se bokem. Nemám ráda, když je na mě upřená pozornost a nesnáším vtipkování na cizí účet. Neměla jsem to ráda jako dítě a nemám to ráda ani jako dospělá. Nejsem ale žádný škarohlíd, ráda se směju a povídám si s lidmi.
Můj muž se ale s přibývajícím věkem stává stále rýpavější. Někdy mi přijde, že se doslova vyžívá v tom, když může někoho urazit nebo potupit, jako by si tím zvyšoval své vlastní sebevědomí. Já se za něj v takových situacích ale spíš stydím.
Nejhorší je, že terčem jeho kritických a posměšných poznámek jsem nejčastěji já sama. Stále častěji mě třeba ztrapňuje před přáteli a rodinnými příslušníky. Začala jsem kvůli tomu nesnášet všechny společenské akce a oslavy, protože to nakonec dopadne vždycky tak, že jdu brečet do kuchyně nebo na záchod.
Příběh Pavly: Manžel mě láká na swingers party, jsem z toho zděšená |
Shazuje mě před lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. Jemu to asi přijde legrační, hlavně když je posilněný nějakou tou skleničkou, ale já si pak připadám jako úplná husa, nemožná a pitomá. Vím, že nemá cenu s ním o tom mluvit, protože nakonec z toho vždycky vyjdu jako ta špatná. Jenže co dělat? Rozvádět se nechci, ale copak takhle se dá žít?
Lída
Názor psycholožky čtěte na další straně.
