Umí plynně francouzsky, hraje na saxofon a její hlas zní z několika audioknih. Hlavně je však držitelkou Ceny Thálie a členkou souboru Národního divadla. Veronika Lazorčáková přitom herečkou být ani nechtěla, přihlášku na JAMU si podala z legrace. Jeviště jí ovšem přirostlo k srdci.
Co vás přivedlo k divadlu? Maminka je divadelní kritička a na univerzitě v Olomouci učila teorii a dějiny divadla, takže jsem v tomto prostředí vyrůstala. Odmalička mě s sebou brala do divadla, měla jsem tak k němu hodně blízko. Herečkou jsem ale nikdy být nechtěla. To se stalo vlastně náhodou, když jsme na česko-francouzském gymnáziu v Olomouci s jednou profesorkou založili amatérský divadelní kroužek, abychom si jako studenti mohli na dramatických textech trénovat francouzštinu.
Maminka vás k divadlu nesměrovala? Právě naopak. Maminka divadelní prostředí velmi dobře zná včetně všech zákulisních problémů a odvrácené strany divadla. Ne že by mě od něj přímo zrazovala, spíš o mě měla jenom strach.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
